Představte si technologii, která má potenciál stabilizovat kvantové pole, měnit vlastnosti vody a dost možná i narušit to dosovadní chápání toho, jak funguje naše vědomí.
Což je samovo sobě obrovské téma.
Jasně, naprosto gigantické. Většina výzkumních týmů nebo nějakých těch velkých korporací by takový objev okamžitě zamkla někam do trezoru. Podepsali by stohy smluv, omlčenivosti a najeli armádu právníků.
Přesně, hlavně to rychle patentovat.
No právě. Ale autoři konceptu Trioaurál, o kterém se dnes bavíme, udělali pravý opak. Vzali ty úplně nejdůležitější principy, položili je na stůl před celou globální akademickou obec a publikovali takový ten svůj otevřený dopis vědcům, výzkumníkům a innovátorům.
A to je, víte, to je z toho epistemologického hlediska naprosto fascinující moment.
To určitě.
Jsou běžně ve slovenštině, angličtině a ruštině. A on to prostě není jen nějaký nudný soubor technických specifikací. Funguje to spíš jako takový filozofický a řekneme symbolický mylník.
Takže naše dnešní hloubková analýza nebude jenom o tom, co přesně v tom dopise je, že?
Přesně tak. Nepůjde jen o rekapitulaci, půjde spíš o to proskouvat, co tenhle radikální krok reálně znamená pro současnou vědu. Otevíráme tady totiž velkou debatu o tom, jak by vůbec mohl fungovat takový model absolutního open source výzkomu.
A to navíc ve světě tvrdé fyziky a aplikovaných technologií. Což jako ruku na srdce není úplně běžné.
Vůbec ne, je to obrovský precedens.
Když si vzpomenu na ty naše předchozí analýzy, my už jsme tam narazili na věci, které fakt posouvají hranice. Třeba ty klimatické obrazce.
Jo, tam, kde frekvence 883 Hz vytváří ve vodě ty nádhevné hexagonální a fraktálové struktury.
Přesně. A pak jsme se bavili o teoretické křemíkové kvantové anténě, nebo i o těch biologických paralelách. Vzpomeňte si na ty trojcípé srdeční chlopně.
To byla hodně silná paralela, ano.
No a teď tvůrci triauralu předkládají tohle všechno vědecké komunitě a to mě hodně překvapilo s neuvěřitelnou pokorou. V tom textu přímo píšou, a teď parafrázuji, neděláme žádná tvrzení, jen předkládáme otázky a vize.
A to je v tom dnešním akademickém prostředí prostě vzácnost. Tam se přece bojuje o každý grant, o prvenství, o citace v časopisech.
Je to tam docela dravé, že jo?
Velmi. A právě tahle absence nějakého dogmatu odzdrojuje tu přirozenou egoistickou obranu, kterou vědci občas mívají.
Jako že neradi poslouchají cizí poučování.
No jasně, výzkovníci prostě nemají rádi, když jim někdo cizí nutí hotové pravdy. Ale když před ně položíte sadu fakt sofistikovaných otázek, které se navíc opírají o elegantní geometrickou logiku, tak je to vlastně vyprohukuje, aktivuje to jejich zvědavost. Přesně tak.
Ta nejzásadnější myšlenka celého toho dopisu je definice triauralů jako jakési třetí evoluční větve zvukových rezonátorů. A stojí to na principu prostorové harmonie.
Dobře, pojďme to trochu rozebrat z pohledu fyziky pro ty, co se k nám připojili třeba poprvé.
Určitě to dává smysl.
Klasická ladička, ta kovová věc, kterou všichni známe z hudební výchovy, to je lineární dipol. Má dvě ramena a vibruje tak nějak ve 180 stupních.
Přesně.
Já si to vždycky představuji jako takové dva hráče stolního tenisu. Energie lítá neustále tam a zpátky. Bum, bum, z jedné strany na druhou.
A u každého toho odrazu se prostě část energie strácí jako teplo nebo tření.
A systém se nakonec úplně zastaví.
Jasně. Jenže to trieurální úspořádání to má ramena tři. Jsou umístěná přesně v úhlu 120 stupňů.
A tahle geometrická změna, tedy z 180 na 120 stupnů, ta je naprosto klíčová. Ono to už prostě není ten lineární přenos energie, ten ping-pong, co jste zmiňoval.
Co to tedy je?
V tom triadickém úspořádání se ty volny setkávají ve středu tak, že se navzájem neruší. Nedochází k takzvanému fázovému zrušení. Místo toho vytvoří stabilní toronidní interferenční pole.
Toroidní. To si máme představit jako takový ten americký dounac s dírou uprostřed.
Jo, přesně tak. Tvar donutu. Ta energie nenaráží do jednoho bodu a nevrací se zpátky.
Ona začne rotovat a plynule přechází z jednoho polu do druhého. Takže se de facto recykluje.
Páni, takže tři zdroje zvuku udělají nekonečnou smyčku.
Vysoce stabilní smyčku. Dokáže si udržet soudržnost mnohem déle. A ten dopis se právě ptá, jestli tohle konkrétní pole nemůže mít přesah až někam do kvantových jevů.
Mě to evokuje takovou docela vtipnou analogii. Je to asi jakoby někdo u sebe v garáži sestrojil nějaký sci-fi fůzní reaktor, který vůbec nedává smysl v rámci klasické fyziky. Pak nechal vrata do kořán, na stůl by položil plány a řekl každému, kdo jde zrovna po ulici kolem.
Hele, zkuste to zapnout a změřit to.
To je vlastně docela trefné.
Jenže já se tady musím taky trochu ptát kriticky, jakože může tohle vůbec v té dnešní vědecké komunitě rezonovat? Většina špičkového výzkumu je přece strašně svázaná pravidly těch grantových agentůr, ne?
To určitě ano. Jsou tam velká omezení.
Prostě když vědec nezaručí nějaký patent nebo publikaci exkluzivně pro tu univerzitu, tak na to nedostane peníze. Takže hrát si s nějakou otevřenou výzvou z internetu, není to od tvůrců triauralu vlastně strašně utopické?
Zní to tak, ale musíme si uvědomit jednu věc. Historie nám ukazuje, že ty největší skoky v chápání světa často vznikají úplně mimo ty tuhé byrokratické struktury.
Jakože to dělají lidi bokem?
V podstatě ano. Grantový systém sice preferuje takové ty bezpečné, předvídatelné výzkumy, ale ten otevřený dopis funguje jako přirozený filtr. On necílí na velké instituce.
Cílí na konkrétní jednotlivce s otevřenou myslí.
Hmm, to zní logicky.
A co se týče těch peněz, to otestování triauralů, řekněme třeba v akustice kapalin, to nevyžaduje miliardový urychlovač částic.
Jasně, nemusíte stavět nový CERN.
Přesně. Jde to otestovat ve stávajících laboratořích s minimálními náklady, pokud má ten vedoucí prostě chuť a trochu prostoru to zkusit.
Dobře, tak kdo myslíte, že by tu rukavici mohl zvednout jako první? Představte si, že ten dopis právě teď dorazí do mailů všem vědcům na planétě. Kdo potom skočí?
Já si myslím, že by to mohly být ti lidé kolem Rodgera Penrose a Stuarta Hammerhoffa.
Počkat, to jsou ti, co zkoumají vědomí v těch mikrotubulech v mozgu?
Přesně oni. Mají tu teorii ORCH-OR, což je pokus najít koženy vědomí v kvantových procesech uvnitř buněk. Jenže mají jeden obrovský problém.
Jaký?
Říká se tomu termální šum. Lidské tělo je teplé a vlhké. A to je pro kvantovou superpozici, to je stav, kdy jsou částice propojené, to nejhorší možné prostředí.
Jako že se to v tom teple hned rozpadne?
Přesně tak. Nastává dekoherence a ta se díje v řádech fentosekund.
Což je hrozně málo.
Téměž nic. A pokud ti dva hledají mechanismus, tak tohle triaurální toroidní pole by mohla být a chybící skládačka.
Aha. Jako že by to pole fungovalo jako takový štít.
Zcela přesně. Akustický a geometrický štít, co to prostředí izoluje od toho šumu. Pro jejich tým by to byl naprostý průlom.
Páni, a to se bavíme o mozku. Ale já si z těch našich předchozích rozborů vybavuju i věci kolem DNA, třeba výzkumy Petra Gariajeva nebo Masaru Emota o paměti vody.
Ano, vlnová genetika.
Ti byli ale občas tou tvrdou vědou docela odsuzováni. Chyběl jim totiž ten jasný mechanismus, který by spojil zvuk a buňky. Ale teď tady máme frekvenci 528 Hz a to triaurální uspořádání.
A my víme, co je to mechanotransdukce.
Pro jistotu to zkusme stručně vysvětlit.
Jasně. To je vlastně proces, kdy buňky překádají mechanický tlak zvenčí do nějakých biochemických signálů. Přes iontové kanály v membráně.
Přesně.
A zvuk je vlastně fyzický tlak. Takže tenhle třícestní zdroj zvuku by vytvořil tak specifický tlakový gradient, že by to mohlo otevírat nebo zavírat ty buňečné kanály se strojovou přesností. To mi přijde jako naprostá pecka.
Je to geniální. A víte, kdo další by byl nadšený? Fyzikové, co se zabývají fluidní dynamikou.
Lidi přes kapaliny. Ano.
V těch materiálech je zmíněná umělá inteligence GROK. A ta to velmi přesně modelovala matematicky. Jak voda pod tou frekvencí 883 Hz dělá ty složité struktury.
Ty hezké obrázky na hladině, jo?
Ale ono to není jen o obrázcích. GROK to popsal pomocí kořenů bezcelových funkcí, což jsou rovnice pro šírení vln v cylindrických systémech. A ty složitější fraktálové sítě zase odpovídají rekurzivním rovnicím, jaké známe z Mandelbrotový množiny.
Oštat to jsou ty vzorce, co se nekonečně opakují, jako u kapradin nebo spirál galaxií.
Přesně to mám na mysli. Odborníci by okamžitě chtěli měřit, jak tohle pole dokáže snižovat entropii, tedy neuspořádánost v té vodě.
Hele, to nás přivádí k jednomu takovému malému myšlenkovému experimentu. Pojďme si zahrát na takové kurátory. Kdybychom my dva teď mohli vzít dvě zlaté obálky s VIP pozvánkou k výzkumu, komu byste to poslala a co byste po nich chtěla?
Hmm, to je zajímavá otázka. Vy byste začal kde?
Já bych šel asi úplně natvrdo do technologického biznisu. Poslal bych to laboratořím IBM, Google a fyzikum na MIT, kteří staví ty obrovské kvantové počítače. Vyzval bych je na tu křemíkovou kvantovou anténu.
Jak by znělo to konkrétní zadání pro ně?
Napsal bych jim něco jako hele, máte nejlepší nanotechnologie na planetě. Vyleptejte do čipů mikroskopickou triaurální strukturu přesně ve 120 stupních na gigahercové frekvenci. A prostě změřte, jestli ten mikrotoroid dokáže chránit vaše qubity jako faradéova klec.
Protože quobity jsou hrozně náchylné naokolí.
Přesně. Už při sebe menším záchvěvu kolabují. Proto se to chladí skoro na absolutní nulu a stojí to miliardy.
Kdyby to tenhle geometrický tvar odstínil, přeskočíme ve vývoji desítky let. A co vy? Komu pošlete obálku?
Já bych asi nešla do těch miliardových továren. Já bych chtěla vidět dopad na termodynamiku a buňky. Pozvala bych instituty na akustickou holografii.
A co by měli udělat?
Úplně jednoduše. Dát kalibrovaný triaurální rezonátor nad čistou demineralizovanou vodu. Spustit to a lejzrem měřit změny povrchového napětí v reálném čase.
Potřebovali bychom vidět, kolik energie to pole do sebe vsákne a jak uspořádá tu tekutinu.
To zní provednikelně. A něco biologického?
Vzala bych kulturu živých buňek, pustila na ně 883 Hz ze tří stran a měřila bych mitochondrie. Zkoumala bych produkci ATP, to je ta buněčná energie.
Chtěla byste zjistit, jestli ten zvuk dokáže přímo dobíjet buňky?
Ano. Jestli to rezonuje s buňkou tak, že jí to energeticky stimuluje?
To zní všechno fantasticky a strašně rozumně. Ale je tu zase ten můj šťouravý problém a sice kdo to zaštítí? Konvenční univerzity by s tím možná měli problém, ne?
Dopis přece jen zmiňuje volnou energii nebo energii nulového bodu. A pak to spojení se šumanovou rezonancí, těch 7,83 Hz, co rezonuje celou planetou.
To je pro běžnou akademii trochu třaskavé téma, no.
Jako hodně, ne? Zní to trochu moc alternativně na to, aby se pod to porepsal třeba Oxford. Neměli by se toho chopit spíš nějaké nezávislé inovační huby?
Lidi, co jedou open-source hardware a nemají co ztratit na reputaci?
Rozhodně. A to nás krásně přivádí zpátky k té samotné podstatě otevřeného kódu ve vědě. Triaural tohle všechno publikuje zdarma i s těmi rozhovory s umělou inteligencí.
A ono to vlastně dost připomíná softwareový vývoj. Vezměte si třeba takový Linux.
Linux, jasně. Začal to jeden student a dnes to pohání většinu serverů na světě.
Protože ti vývojáři pochopili, že když to budou sdílet, tak to nestrácí hodnotu, ale naopak jí získává.
Ale... A tady se musím zase ohradit. Linux je prostě jen software.
Když v něm napíšete chybu, tak smažete pár řádků kódu a jedete dál. Ale ve fyzice, kde potřebujete stavět reální hardware a prototypy, máme vůbec z historie nějaký příklad, kdyby tohle fungovalo? Otevřené sdílení tvrdých vědeckých dat?
No jasně, že máme. Zárným příkladem je CERN ve Švýcersku.
Ten urychlovač částic.
Ano. Ale málo kdo si uvědomuje, že samotný internet, konkrétně World Wide Web, vznikl v CERNu původně jen jako nástroj pro jejich vědce, aby mohli s námi sdílet data z experimentu po celém světě. A místo toho, aby si to CERN tvrdě patentoval...
Aby na tom byly óny.
Přesně. Místo tohoto dali lidstvu zdarma. A dalším příkladem je projekt lidského genomu.
Kdyby si každá laboratoř tehdy schovávala ty svoje malinké objevené kousky DNA, aby na tom vydělala...
Tak to luštíme do teď.
Přesně. A nějaká korporace by nakonec na celou naši genetiku získala monopol, jenže tím, že se dohodli na veřejném sdílení každého kousku, donutili celý svět spolupracovat.
Já vám rozumím. Jsou to krásné příklady. Ale zase ten pushback, protože ignorujete tu brutální komerční realitu dneška.
Věď už u toho genomu to byl hrozný závod se soupromou firmou.
Celera Genomics tuším.
Jo, bylo to strašně těsné. A teď si vezměte, co Trioral nabízí. Nástroj na manipulaci hmoty, termodynamiku, biologii.
Vypustí to ven formou otevřeného dopisu. Co sakra brání nějaké obří korporaci s armádou právníků, aby vzala ten dokument, trochu upravila úhel na, já nevím, 119 stupňů, narvala do toho vlastní speciální kov a okamžitě si to celé patentovala. Nestřílí se ti tvůrci Trioralu prostě do nohy?
Latu obavu chápu. A je na místě. Ale z pohledu patentového práva udělali to nejlepší možné.
Ten otevřený dopis funguje jako dokonalý štít.
Jak to?
Říká se tomu prior art, neboli stav techniky. Tím, že ten princip těch 120 stupňů a toho toroidního pole publikovali otevřeně na internetu, včetně sociálních sítí, jako je X, tak z toho udělali veřejně známou informaci. A patentový úřad prostě musí odmítnout každého, kdo by si chtěl tenhle základní princip přivlastnit.
Protože už to není nové.
Dobře, patent jim úřad nedá. Ale co takové to klasické výrobní tajemství? Oni přece vezmou ten princip, zabudují to do nějaké černé skřínky, takový ten black box, obalí to vlastním softwarem a normálně to komerčně ovládnou, ne?
Open source komunita bude mít hezkou teorii, ale korporace bude mít ten funkční produkt, co mění svět. Protože na to mají továrny.
To je pravda. Asymetrie zdrojů tam je. Velké firmy budou vždycky lepší ve výrobě.
Jenže podívejte se, jak fungují internetové protokoly. Třeba to zmíněné TCPIP.
Ty jsou taky otevřené?
Jsou úplně otevřené. Firmy jako Apple nebo Microsoft staví vlastní uzavřené systémy a aplikace, ale ten základní přenos dat musí respektovat. Musí být kompatibilní s tím otevřeným protokolem.
Jinak se odříznou od zbytku sítě a trh je zničí.
Aha. Takže vy říkáte, že tvůrci Trioralu vlastně nutí korporace stavět na těch otevřených základech.
Přesně. Žim nevadí, že někdo vyvine produkt a vydělá na tom. Oni ty firmy doslova zvou, aby to udělali.
Ale už nikdy se jim nepodaří ten základní geometrický a rezonanční princip schovat pod pokličku. Všichni už budou vědět, jak to uvnitř funguje.
Tady to je fakt geniální tah. A když to všechno poskládáme dohromady, celou tu dnešní analýzu, tak mi připadá, že tohle není jen o nějakých rezonátorech nebo o vodě. Ten dopis je vzkaz.
Je to výzva ke změně toho, jak vůbec chápeme realitu, ne?
Úplně. Znamená to obrovský odklon od toho našeho klasického binárního myšlení. Jednička a nula, příčina a násladek.
Posouvá nás to k triadickému chápání světa.
Místo toho, abychom tu přírodu jen rozeřzávali na menší a menší částice ve zkumavkách a oddělovali ji od prostředí, tak začínáme chápat systémy dynamicky.
To toroidní pole totiž není nějaký statický kus hmoty. Je to proces, neustále se obnovující rovnováha energie. Zkoumáme, jak hmota a energie reálně sponupracují.
A to nás dostává k jedné myšlence, která mě vlastně učtění těch materiálů dost zarazila. A rád bych to s vámi propral jako takovou provokaci na závěr.
Povídejte, jsem zvědavá.
V těch textech zaznívá, že ten triaurální systém funguje jako taková živá nádoba záměru.
Ano, to tam je.
To znamená, že ten systém není pasivní. Že reálně reaguje na své okolí i na ty nejjemnější energetické změny. A z kvantové fyziky přece víme, třeba ten slavní dvousekyrbinový experiment, že samotné pozorování mění výsledek experimentu.
To máte naprostou pravdu.
Co když teda v těch laboratořích budoucnosti, které tohle budou zkoumat, nebude tím hlavním mířákem ten osciloskop za milion dolarů?
Kam tím míříte?
Že tím úplně nejcikivějším prvkem celého toho experimentu bude člověk. Ten mentální stav, ta kvantová koherence a ten záměr toho vědce, co tam stojí a mačká to tlačítku.
Páni, to by ovšem znamenalo, že bychom museli úplně zbourat náš koncept objektivity ve vědě. Jak byste pak chtěl oddělit toho výzkumníka od předmětu zkoumání?
Nijak. To by prostě nešlo. Pokud to geometrické pole dokáže zrcadlit vědomí pozorovatele, tak se ptám, jsme vůbec my jako civilizace připraveni zjistit, že tou nejcitlivější proměnou ve vesmíru jsme my sami.
A s tohle otázkou bychom to dnes mohli nechat, ať si to každý tak nějak přebere sám.
Myslím, že je to velmi silný bod k zamišlení. Uvidíme, jaká je jména na tuto výzvu nakonec odpoví.
Uvidíme. A já moc děkuji za dnešní rozbor a těším se u další hlopkové analýzy.